[CZ] Mezimoří – Zrození druhu Homo Responsabilis
К. Woloh, www.bramaby.com
Diskuse
Tento článek vychází z diskuzí na internetových stránkách www.bramaby.com, které se zabývají otázkou Mezimoří a myšlenkou východoevropského federalismu. Otevírá debatu na téma ctností, jež by mohly být základem takového svazku a napomohly by, aby se mezimořské národy spojily pro jednu věc v rámci sdíleného systému společných hodnot.
Úvod
Každý politický svaz, společenský útvar nebo národ, které si činí nárok na úlohu globálního vůdce a chce zanechat svou stopu v historii lidstva, vychází při svém založení z určité filozofické myšlenky. Tato myšlenka dává takové jednotce smysl existence a pohání její dychtivost prospívat. Myšlenky tohoto druhu s sebou nesou tvořivou či ničivou sílu – nezřídka obě najednou. Myšlenky se vypůjčují, vylepšují a stávají stavebním kamenem něčeho nového – jinak řečeno, vyvíjejí se.
Císařská ideologie Říma, katolicismus Habsburské říše, džihádismus Osmanů, industriální imperialismus Británie, marxismus Sovětského svazu, národní socialismus Hitlerovy Třetí říše, demokratický kapitalismus Spojených států amerických – každé z těchto filozofických paradigmat přispělo nejenom k úspěchu (včetně bezpočtu negativních účinků) jejich nositelů, ale především k jejich existenci jako celku. Nepřítomnost „velké myšlenky“, za kterou by nositel cítil plnou odpovědnost, vede k impotenci a rychlému vnitřnímu úpadku. Příkladem druhého případu jsou na první pohled obrovské, ale v podstatě křehké útvary, mezi něž můžeme řadit říši Alexandra Velikého, Mongolskou říši a ze současných například Evropskou unii, latinskoamerické sdružení Mercosur či dokonce postsovětské Rusko.
Mezimoří (Intermarium, Międzymorze, Межморье) je název, který se čím dál častěji používá pro řadu různých zemí nacházejících se mezi Německem a Ruskem. Není to pouhá náhrada za neohrabané a stereotypizované označení Střední a Východní Evropa, toto jméno s sebou totiž nese odkaz na mnohem hlubší myšlenku se svěží federalistickou příchutí. Jonathan Levy ve své knize The Intermarium: Wilson, Madison, and East Central European Federalism tvrdí, že politický svazek těchto zemí, vytvořený na federalistických zásadách, by mohl být trvalým řešením problémů tohoto regionu, zajistit jeho bezpečnost a nezávislý růst za využití vlastních zdrojů.
Avšak politický svazek bez společné výchozí myšlenky postrádá smysl. Takový útvar nemá ve skutečnosti důvod proč existovat. Hospodářskou spolupráci by bylo dost dobře možné založit na stávajících pravidlech a postupech mezinárodních vztahů. V tomto regionu jsou však přítomny určité společné hodnoty, které jsou možnou cestou k totožným cnostem, jež by v konečném výsledku mohly dát vzniknout Mezimoří. Z pohledu cizinců sdílejí takzvaní Východoevropané (nebo bychom je měli nazývat spíše „Mezimořany“) mimo nevyslovitelným jmen a zvyku flámovat určité společné rysy a hodnoty. Pokud tyto znaky dokáže zahlédnout člověk zvenčí, pak bychom mohli pokročit dále a zkusit určit tyto idealistické hodnoty, jež by mohly Mezimořany spojit pro jednu společnou věc. Chceme nalézt myšlenku většího významu, jež by dokázala zajistit nejenom existenci Mezimoří, ale také tomuto regionu dala důvod, proč se z pozice následovatele proměnit na vůdce, něco konkrétního představovat a nalézt cestu ke globálnímu čelnímu postavení celosvětové důležitosti. Tento článek je prvním pokusem o analýzu takové ideje hodné vzniku Mezimoří a pozváním k další otevřené diskuzi.
Ctnosti Mezimoří
Největší záhadou Mezimoří se zdá být jeho podobnost a rozmanitost zároveň. Navzdory mnoha staletím společné historie, bezpočtu společných nepřátel, trvalé koexistenci bok po boku, hranici na hranici a nekonečnému vzájemnému pronikání a prolínání jeho národů, nalézáme na tomto území také nekonečnou řadu sporů a rozporů. Katolicismus, pravoslaví, Slované a Neslované, svět latinky a cyrilice, oddané věřící a netečné nevěřící, členské i nečlenské státy NATO, Evropské unie, Evropské měnové unie… tento seznam by mohl být ještě velmi dlouhý.
Na první pohled jako by tato rozmanitost stěžovala hledání společných znaků. Je to však právě naše rozmanitost, která se může stát naší předností a dovést nás k tomu, abychom druhotné neshody odložili stranou, a zaměřili se na věci, jež jsou vskutku důležité. Dále v tomto článku se zabýváme několika hlavními ctnostmi, které by si Mezimoří a Mezimořané mohli nárokovat jako jim vlastní.
1. Republikanismus (Demokratický antiimperialismus)
Velká část mezimořských národů žije ve znamení svého boje proti říšské a císařské nadvládě. Jejich čtyři hlavní nepřátelé – Habsburská, Osmanská, Ruská a Německá říše – se naučili vzájemně spolupracovat mnohem rychleji, než Mezimořané dokázali pročistit své vlastní vnitřní křivdy, jež mají svůj původ v procesu formování národů (tyto pocity ukřivděnosti panující říše dychtivě využívaly, aby Mezimořany postavily proti sobě navzájem). Tato mince má však i druhou stranu. Vzhledem k podstatě jejich boje se u mezimořských národů vyvinulo velmi úzké napojení na ideály republikanismu, které představovaly pokrokové hodnoty v protikladu k okolním imperiálním tlakům. I v případě Uherska, které si nakonec probojovalo cestu ke společnému císařskému stolu s Rakouskem, byla tato odměna spíše odplatou za vyčerpávající prorepublikánský boj proti myšlence císařství vnucované pod hlavněmi rakouských a ruských zbraní.
Tradice demokratické, pluralistické vlády má velmi hluboké kořeny napříč mnoha mezimořskými národy. Od prvotních lidových institucí v Kyjevské Rusi po věk volených králů v Uhersku, od Sejmu v Polsko-litevské unii po tradice kozáckých demokracií, od republikánských revolucí v rumunském Valašském knížectví a Moldavsku po povstání ve Velkopolsku. Do jisté míry sama historie nedala Mezimořanům jinou možnost, než aby zvolili protiimperiální republikanismus. A když se na domácí půdě setkaly s početní převahou utlačovatelů, hledaly republikánské síly své uplatnění jinde – to byl případ třeba Tadeusze Kościuszka a Michaela Kovatse ve Spojených státech amerických, Ignacyho Domejka v Chile a mnoha dalších.
Směřování k republikanismu nebylo pouhým výsledkem tradice lidového rozhodování v této oblasti, nýbrž také formování k nezávislému uvažování a opozici proti dogmatům vnucovaným zvnějšku. Jedním z prvních a nejbarvitějších příkladů této protipanovnické mentality bylo husitské hnutí v českých zemích. Husité se nejenom s úspěchem postavili proti největší říši své doby – Svaté říši římské, ale také proti převládající ideologii, kterou svět v té době zastával, tedy proti křesťanskému dogmatu papežského Říma. Přirozená touha žít podle svého navzdory veškeré vnější nepřízni nás přivádí k druhé ctnosti Mezimořanů – pokrokovému nacionalismu.
2. Pokrokový nacionalismus (Můj národ, můj hrad)
Lokální nacionalismus je neodmyslitelnou součástí života Mezimořanů. I v místech jako je Bělorusko, jehož autoritářská ideologie byla vytvořena podle sovětského vzoru, který neochvějně odsuzoval nacionalismus a záměrně oslaboval původní národní identitu obyvatel jednotlivých republik, jsou zde přítomny pocity „my versus oni“ a „nestrkejte nám nos do našich záležitostí“ se stejnou naléhavostí jako v Srbsku, které si prošlo obdobím etnických konfliktů.
Vznikání národů v Mezimoří mělo krvavý a nelítostní průběh. V neposlední řadě proto, že jak se ukázalo, je velmi složité některý mezimořský národ navždy umlčet. Mezimoří je místem bez velkého historického vítěze – vnitřního či vnějšího. Pekelná pec, která ukula širokou paletu zatvrzelců, namísto aby je roztavila, slila dohromady a dala vzniknout jednomu nadnárodu jako Německo či Rusko. Tento boj o přežití způsobil Mezimořanům mnoho bolesti, stál bezpočet životů, vyčerpal jejich zdroje a stál u zrodu jak pokrokových, tak zvrhlých forem vlády.
Nakonec se každý jednotlivý mezimořský národ musel vyrovnat s tou nevýhodou, že byl příliš malý na to, aby měl nějaký větší význam. Podíváme-li se však na Mezimoří jako na propojený ekosystém, náš závěr by se mohl dosti lišit. Různé národy vytvořily rozmanité přístupy a napomohly soutěži mezi prvky systému a jejich snaze prospívat. Proměnlivost „mezimořské DNA“ zvyšuje šanci na přežití každého prvku. Uvnitř své směsice národů může Mezimoří vyzkoušet větší počet věcí, rychle rozlišit úspěšné rysy a efektivně je na vnitřní úrovni sdílet prostřednictvím mechanismu soutěže a sebehodnocení ve srovnání s druhými.
Revoluce v roce 1989 se šířily rychlostí ohně. Došlo by v Československu k Sametové revoluci bez předchozích tvrdých zákroků v Polsku? Uspěla by polská Solidarita bez toho, že by Sověti nesli na svých rukách krev z Pražského jara a Budapešti? Padl by snad Ceauşescův režim v politickém vakuu? Samozřejmě, pochybovat se dá o všem. Je však nesporné, že čím více se snažíte, tím rychleji uspějete. A mezimořské národy svůj vlastní pokrok poměřují navzájem vůči ostatním.
Ve věku nedostatečně pochopené globalizace a krachujícího multikulturalismu napříč západoevropskými národy, lze lokálnímu nacionalismu Mezimořanů přičíst ještě jeden význam. Stal se poslední baštou zachování výdobytků a dalšího rozvoje jádra evropské civilizace. Nikoliv jejího náboženského aspektu – mnoho mezimořských národů je převážně ateistických – ale jako místa, kde má evropská civilizace druhou šanci pokročit kupředu bez toho, aby opakovala chyby dřívějších říší zatížených politikou ve znamení postkoloniálních pocitů viny. Mezimoří je proglobální a těží z výhod globalizace, ale stále ještě má šanci nalézt uvnitř sebe to správné místo pro národní i globální, nastolit mezi nimi rovnováhu bez nuceného svazku.
Vzhledem ke svému rozměru soutěže, rozmanitosti, ochrany a rovnováhy získává otevřený a upřímný nacionalismus mezimořských národů pokrokovou funkci. Pokud si národ stojí za svým způsobem života a vyhýbá se přetvářce a pokrytectví, aby získal bezvýznamné výhody na úkor lidí zvenčí, dosáhl jednoho velkého výdobytku – chová se zodpovědně. Zodpovědnost za každého občana, za každý čin a především za rozhodnutí nic nečinit. Třetí a hlavní ctností je tedy responsibilismus.
3. Responsibilismus (Můžete-li činit, nesete odpovědnost)
Podstatným znakem bojů a výzev, se kterými se setkávala většina mezimořských národů v posledních několik staletích, bylo, že nepřítel či opoziční síla byla zpravidla v drtivé přesile. Ať už jde o boj balkánských národů proti obrovským armádám Osmanské říše, bezpočet národních revolucí a povstání proti ruským, rakouským a pruským okupantům nebo o přežití mezi válečnými mašinériemi Hitlera a Stalina či nedávné národní revoluce od Rumunska v roce 1989 po Ukrajinu v roce 2004 – všechny nesou stejné znaky odvahy a smělosti vydat se do boje, který s největší pravděpodobností prohrajete.
Malá naděje na vítězství však neznamená, že odmítnete bojovat. Dokázali to v Budapešti v roce 1956, v Praze v roce 1968 a v Minsku tuto vlastnost prokazují právě teď. A tyto nevyrovnané střety s režimy podporovanými zvenčí a jejich místními dohlížiteli zanechaly na Mezimořanech jednu hlubokou hodnotovou stopu. Ta doposud ovlivňuje mentalitu Mezimořanů i dlouho poté, co se tyto boje staly historií. Mezimořané se nespokojí s chabými výmluvami jako „dostal jsem rozkaz,“ „dělali to tak všichni,“ či „nevěděl jsem o tom“. Protože nesete odpovědnost za každý svůj čin, za vše, co uděláte… a ještě více za to, co neuděláte. Pro účely tohoto článku jsme tuto ctnost nazvali „responsibilismem“.
Responsibilismus je jednou z nově se objevujících hodnot, která by, jak věříme, mohla Mezimořany dlouhodobě posouvat vpřed. Pokud můžete zachránit planetu, pak za tuto záchranu nesete odpovědnost. Pokud můžete vést lidstvo k novým výšinám, pak za to nesete odpovědnost. Čím více můžete učinit, tím větší máte odpovědnost. Responsibilismus vychází z premisy, že nejsme pouhými lidoopy, kteří se naučili chopit vzpřímeně a periodicky uplatňují rozum, kromě toho přijímáme i plnou odpovědnost za všechny své činy a také za rozhodnutí nic nečinit. Oslavte zrození HOMO RESPONSABILIS (člověka zodpovědného) – dalšího druhu v potravním řetězci, který postoupil o článek výše nad gaučového povaleče egoistické éry!
Responsibilismus je neodlučně spjat s druhými dvěma ctnostmi Mezimořanů – republikanismem a pokrokovým nacionalismem. Stanovením větší odpovědnosti na straně těch schopnějších, vynalézavějších a vzdělanějších, staví Responsibilismus na místní tradici vznešené demokracie, která v sobě pojí ctnosti aristokracie s univerzálními příležitostmi demokracie. Responsibilismus je v mnoha ohledech produktem mezimořského republikanismu a bojů, které musel odvést.
Responsibilismus je zároveň zásadním vyvažovacím faktorem nacionalismu Mezimořanů. Responsibilismus je globální, zatímco nacionalismus je nanejvýš lokální. Soutěživý nacionalismus Mezimořanů může napomáhat pokroku, pouze pokud se pojí s responsibilismem. Kdy národy rozpoznají hranici, kde odložit své odlišnosti, a začít spolupracovat na svém společném blahu. Nikoliv proto, že je to nějak výhodné, ale protože právě za to nesou všichni společnou odpovědnost.
Závěr
Responsibilismus, pokrokový nacionalismus a republikanismus Mezimořanů jsou vzájemně propojené stavební kameny.
Responsibilismus představuje navrhovaný koncept, který vychází ze ctností Mezimořanů a jehož smyslem je propojit je do soudržného, svébytného systému. Přichází také v pravý čas, kdy technologické pokroky, šíření informačních kanálů a nahromaděné společenské zkušenosti nabízejí nástroje pro zrychlenou evoluci homo responsabilis, člověka zodpovědného.
V tuto chvíli je těžké předpovědět, zdali se Mezimoří vyvine v nějaký politický či vojenský svaz. Ale v mezimořském duchu – to neznamená, že bychom se o to neměli pokusit. Nedávný vznik Visegrádské bojové skupiny je prvním krokem tímto směrem. A je třeba ještě mnoha dalších. K tomu potřebují Mezimořané společnou věc, za kterou by se všichni mohli postavit navzdory svým rozdílům či dokonce při jejich využití. Pouze pak by se Mezimoří mohlo stát vlajkovou lodí svých vlastních hodnot a proměnit se v hráče globální důležitosti, který je schopen přijmout nejnáročnější úkoly – od geopolitického vedení po společný vesmírný program.
Diskuse
Tento článek vychází z diskuzí na internetových stránkách www.bramaby.com, které se zabývají otázkou Mezimoří a myšlenkou východoevropského federalismu. Otevírá debatu na téma ctností, jež by mohly být základem takového svazku a napomohly by, aby se mezimořské národy spojily pro jednu věc v rámci sdíleného systému společných hodnot.
Úvod
Každý politický svaz, společenský útvar nebo národ, které si činí nárok na úlohu globálního vůdce a chce zanechat svou stopu v historii lidstva, vychází při svém založení z určité filozofické myšlenky. Tato myšlenka dává takové jednotce smysl existence a pohání její dychtivost prospívat. Myšlenky tohoto druhu s sebou nesou tvořivou či ničivou sílu – nezřídka obě najednou. Myšlenky se vypůjčují, vylepšují a stávají stavebním kamenem něčeho nového – jinak řečeno, vyvíjejí se.
Císařská ideologie Říma, katolicismus Habsburské říše, džihádismus Osmanů, industriální imperialismus Británie, marxismus Sovětského svazu, národní socialismus Hitlerovy Třetí říše, demokratický kapitalismus Spojených států amerických – každé z těchto filozofických paradigmat přispělo nejenom k úspěchu (včetně bezpočtu negativních účinků) jejich nositelů, ale především k jejich existenci jako celku. Nepřítomnost „velké myšlenky“, za kterou by nositel cítil plnou odpovědnost, vede k impotenci a rychlému vnitřnímu úpadku. Příkladem druhého případu jsou na první pohled obrovské, ale v podstatě křehké útvary, mezi něž můžeme řadit říši Alexandra Velikého, Mongolskou říši a ze současných například Evropskou unii, latinskoamerické sdružení Mercosur či dokonce postsovětské Rusko.
Mezimoří (Intermarium, Międzymorze, Межморье) je název, který se čím dál častěji používá pro řadu různých zemí nacházejících se mezi Německem a Ruskem. Není to pouhá náhrada za neohrabané a stereotypizované označení Střední a Východní Evropa, toto jméno s sebou totiž nese odkaz na mnohem hlubší myšlenku se svěží federalistickou příchutí. Jonathan Levy ve své knize The Intermarium: Wilson, Madison, and East Central European Federalism tvrdí, že politický svazek těchto zemí, vytvořený na federalistických zásadách, by mohl být trvalým řešením problémů tohoto regionu, zajistit jeho bezpečnost a nezávislý růst za využití vlastních zdrojů.
Avšak politický svazek bez společné výchozí myšlenky postrádá smysl. Takový útvar nemá ve skutečnosti důvod proč existovat. Hospodářskou spolupráci by bylo dost dobře možné založit na stávajících pravidlech a postupech mezinárodních vztahů. V tomto regionu jsou však přítomny určité společné hodnoty, které jsou možnou cestou k totožným cnostem, jež by v konečném výsledku mohly dát vzniknout Mezimoří. Z pohledu cizinců sdílejí takzvaní Východoevropané (nebo bychom je měli nazývat spíše „Mezimořany“) mimo nevyslovitelným jmen a zvyku flámovat určité společné rysy a hodnoty. Pokud tyto znaky dokáže zahlédnout člověk zvenčí, pak bychom mohli pokročit dále a zkusit určit tyto idealistické hodnoty, jež by mohly Mezimořany spojit pro jednu společnou věc. Chceme nalézt myšlenku většího významu, jež by dokázala zajistit nejenom existenci Mezimoří, ale také tomuto regionu dala důvod, proč se z pozice následovatele proměnit na vůdce, něco konkrétního představovat a nalézt cestu ke globálnímu čelnímu postavení celosvětové důležitosti. Tento článek je prvním pokusem o analýzu takové ideje hodné vzniku Mezimoří a pozváním k další otevřené diskuzi.
Ctnosti Mezimoří
Největší záhadou Mezimoří se zdá být jeho podobnost a rozmanitost zároveň. Navzdory mnoha staletím společné historie, bezpočtu společných nepřátel, trvalé koexistenci bok po boku, hranici na hranici a nekonečnému vzájemnému pronikání a prolínání jeho národů, nalézáme na tomto území také nekonečnou řadu sporů a rozporů. Katolicismus, pravoslaví, Slované a Neslované, svět latinky a cyrilice, oddané věřící a netečné nevěřící, členské i nečlenské státy NATO, Evropské unie, Evropské měnové unie… tento seznam by mohl být ještě velmi dlouhý.
Na první pohled jako by tato rozmanitost stěžovala hledání společných znaků. Je to však právě naše rozmanitost, která se může stát naší předností a dovést nás k tomu, abychom druhotné neshody odložili stranou, a zaměřili se na věci, jež jsou vskutku důležité. Dále v tomto článku se zabýváme několika hlavními ctnostmi, které by si Mezimoří a Mezimořané mohli nárokovat jako jim vlastní.
1. Republikanismus (Demokratický antiimperialismus)
Velká část mezimořských národů žije ve znamení svého boje proti říšské a císařské nadvládě. Jejich čtyři hlavní nepřátelé – Habsburská, Osmanská, Ruská a Německá říše – se naučili vzájemně spolupracovat mnohem rychleji, než Mezimořané dokázali pročistit své vlastní vnitřní křivdy, jež mají svůj původ v procesu formování národů (tyto pocity ukřivděnosti panující říše dychtivě využívaly, aby Mezimořany postavily proti sobě navzájem). Tato mince má však i druhou stranu. Vzhledem k podstatě jejich boje se u mezimořských národů vyvinulo velmi úzké napojení na ideály republikanismu, které představovaly pokrokové hodnoty v protikladu k okolním imperiálním tlakům. I v případě Uherska, které si nakonec probojovalo cestu ke společnému císařskému stolu s Rakouskem, byla tato odměna spíše odplatou za vyčerpávající prorepublikánský boj proti myšlence císařství vnucované pod hlavněmi rakouských a ruských zbraní.
Tradice demokratické, pluralistické vlády má velmi hluboké kořeny napříč mnoha mezimořskými národy. Od prvotních lidových institucí v Kyjevské Rusi po věk volených králů v Uhersku, od Sejmu v Polsko-litevské unii po tradice kozáckých demokracií, od republikánských revolucí v rumunském Valašském knížectví a Moldavsku po povstání ve Velkopolsku. Do jisté míry sama historie nedala Mezimořanům jinou možnost, než aby zvolili protiimperiální republikanismus. A když se na domácí půdě setkaly s početní převahou utlačovatelů, hledaly republikánské síly své uplatnění jinde – to byl případ třeba Tadeusze Kościuszka a Michaela Kovatse ve Spojených státech amerických, Ignacyho Domejka v Chile a mnoha dalších.
Směřování k republikanismu nebylo pouhým výsledkem tradice lidového rozhodování v této oblasti, nýbrž také formování k nezávislému uvažování a opozici proti dogmatům vnucovaným zvnějšku. Jedním z prvních a nejbarvitějších příkladů této protipanovnické mentality bylo husitské hnutí v českých zemích. Husité se nejenom s úspěchem postavili proti největší říši své doby – Svaté říši římské, ale také proti převládající ideologii, kterou svět v té době zastával, tedy proti křesťanskému dogmatu papežského Říma. Přirozená touha žít podle svého navzdory veškeré vnější nepřízni nás přivádí k druhé ctnosti Mezimořanů – pokrokovému nacionalismu.
2. Pokrokový nacionalismus (Můj národ, můj hrad)
Lokální nacionalismus je neodmyslitelnou součástí života Mezimořanů. I v místech jako je Bělorusko, jehož autoritářská ideologie byla vytvořena podle sovětského vzoru, který neochvějně odsuzoval nacionalismus a záměrně oslaboval původní národní identitu obyvatel jednotlivých republik, jsou zde přítomny pocity „my versus oni“ a „nestrkejte nám nos do našich záležitostí“ se stejnou naléhavostí jako v Srbsku, které si prošlo obdobím etnických konfliktů.
Vznikání národů v Mezimoří mělo krvavý a nelítostní průběh. V neposlední řadě proto, že jak se ukázalo, je velmi složité některý mezimořský národ navždy umlčet. Mezimoří je místem bez velkého historického vítěze – vnitřního či vnějšího. Pekelná pec, která ukula širokou paletu zatvrzelců, namísto aby je roztavila, slila dohromady a dala vzniknout jednomu nadnárodu jako Německo či Rusko. Tento boj o přežití způsobil Mezimořanům mnoho bolesti, stál bezpočet životů, vyčerpal jejich zdroje a stál u zrodu jak pokrokových, tak zvrhlých forem vlády.
Nakonec se každý jednotlivý mezimořský národ musel vyrovnat s tou nevýhodou, že byl příliš malý na to, aby měl nějaký větší význam. Podíváme-li se však na Mezimoří jako na propojený ekosystém, náš závěr by se mohl dosti lišit. Různé národy vytvořily rozmanité přístupy a napomohly soutěži mezi prvky systému a jejich snaze prospívat. Proměnlivost „mezimořské DNA“ zvyšuje šanci na přežití každého prvku. Uvnitř své směsice národů může Mezimoří vyzkoušet větší počet věcí, rychle rozlišit úspěšné rysy a efektivně je na vnitřní úrovni sdílet prostřednictvím mechanismu soutěže a sebehodnocení ve srovnání s druhými.
Revoluce v roce 1989 se šířily rychlostí ohně. Došlo by v Československu k Sametové revoluci bez předchozích tvrdých zákroků v Polsku? Uspěla by polská Solidarita bez toho, že by Sověti nesli na svých rukách krev z Pražského jara a Budapešti? Padl by snad Ceauşescův režim v politickém vakuu? Samozřejmě, pochybovat se dá o všem. Je však nesporné, že čím více se snažíte, tím rychleji uspějete. A mezimořské národy svůj vlastní pokrok poměřují navzájem vůči ostatním.
Ve věku nedostatečně pochopené globalizace a krachujícího multikulturalismu napříč západoevropskými národy, lze lokálnímu nacionalismu Mezimořanů přičíst ještě jeden význam. Stal se poslední baštou zachování výdobytků a dalšího rozvoje jádra evropské civilizace. Nikoliv jejího náboženského aspektu – mnoho mezimořských národů je převážně ateistických – ale jako místa, kde má evropská civilizace druhou šanci pokročit kupředu bez toho, aby opakovala chyby dřívějších říší zatížených politikou ve znamení postkoloniálních pocitů viny. Mezimoří je proglobální a těží z výhod globalizace, ale stále ještě má šanci nalézt uvnitř sebe to správné místo pro národní i globální, nastolit mezi nimi rovnováhu bez nuceného svazku.
Vzhledem ke svému rozměru soutěže, rozmanitosti, ochrany a rovnováhy získává otevřený a upřímný nacionalismus mezimořských národů pokrokovou funkci. Pokud si národ stojí za svým způsobem života a vyhýbá se přetvářce a pokrytectví, aby získal bezvýznamné výhody na úkor lidí zvenčí, dosáhl jednoho velkého výdobytku – chová se zodpovědně. Zodpovědnost za každého občana, za každý čin a především za rozhodnutí nic nečinit. Třetí a hlavní ctností je tedy responsibilismus.
3. Responsibilismus (Můžete-li činit, nesete odpovědnost)
Podstatným znakem bojů a výzev, se kterými se setkávala většina mezimořských národů v posledních několik staletích, bylo, že nepřítel či opoziční síla byla zpravidla v drtivé přesile. Ať už jde o boj balkánských národů proti obrovským armádám Osmanské říše, bezpočet národních revolucí a povstání proti ruským, rakouským a pruským okupantům nebo o přežití mezi válečnými mašinériemi Hitlera a Stalina či nedávné národní revoluce od Rumunska v roce 1989 po Ukrajinu v roce 2004 – všechny nesou stejné znaky odvahy a smělosti vydat se do boje, který s největší pravděpodobností prohrajete.
Malá naděje na vítězství však neznamená, že odmítnete bojovat. Dokázali to v Budapešti v roce 1956, v Praze v roce 1968 a v Minsku tuto vlastnost prokazují právě teď. A tyto nevyrovnané střety s režimy podporovanými zvenčí a jejich místními dohlížiteli zanechaly na Mezimořanech jednu hlubokou hodnotovou stopu. Ta doposud ovlivňuje mentalitu Mezimořanů i dlouho poté, co se tyto boje staly historií. Mezimořané se nespokojí s chabými výmluvami jako „dostal jsem rozkaz,“ „dělali to tak všichni,“ či „nevěděl jsem o tom“. Protože nesete odpovědnost za každý svůj čin, za vše, co uděláte… a ještě více za to, co neuděláte. Pro účely tohoto článku jsme tuto ctnost nazvali „responsibilismem“.
Responsibilismus je jednou z nově se objevujících hodnot, která by, jak věříme, mohla Mezimořany dlouhodobě posouvat vpřed. Pokud můžete zachránit planetu, pak za tuto záchranu nesete odpovědnost. Pokud můžete vést lidstvo k novým výšinám, pak za to nesete odpovědnost. Čím více můžete učinit, tím větší máte odpovědnost. Responsibilismus vychází z premisy, že nejsme pouhými lidoopy, kteří se naučili chopit vzpřímeně a periodicky uplatňují rozum, kromě toho přijímáme i plnou odpovědnost za všechny své činy a také za rozhodnutí nic nečinit. Oslavte zrození HOMO RESPONSABILIS (člověka zodpovědného) – dalšího druhu v potravním řetězci, který postoupil o článek výše nad gaučového povaleče egoistické éry!
Responsibilismus je neodlučně spjat s druhými dvěma ctnostmi Mezimořanů – republikanismem a pokrokovým nacionalismem. Stanovením větší odpovědnosti na straně těch schopnějších, vynalézavějších a vzdělanějších, staví Responsibilismus na místní tradici vznešené demokracie, která v sobě pojí ctnosti aristokracie s univerzálními příležitostmi demokracie. Responsibilismus je v mnoha ohledech produktem mezimořského republikanismu a bojů, které musel odvést.
Responsibilismus je zároveň zásadním vyvažovacím faktorem nacionalismu Mezimořanů. Responsibilismus je globální, zatímco nacionalismus je nanejvýš lokální. Soutěživý nacionalismus Mezimořanů může napomáhat pokroku, pouze pokud se pojí s responsibilismem. Kdy národy rozpoznají hranici, kde odložit své odlišnosti, a začít spolupracovat na svém společném blahu. Nikoliv proto, že je to nějak výhodné, ale protože právě za to nesou všichni společnou odpovědnost.
Závěr
Responsibilismus, pokrokový nacionalismus a republikanismus Mezimořanů jsou vzájemně propojené stavební kameny.
Responsibilismus představuje navrhovaný koncept, který vychází ze ctností Mezimořanů a jehož smyslem je propojit je do soudržného, svébytného systému. Přichází také v pravý čas, kdy technologické pokroky, šíření informačních kanálů a nahromaděné společenské zkušenosti nabízejí nástroje pro zrychlenou evoluci homo responsabilis, člověka zodpovědného.
V tuto chvíli je těžké předpovědět, zdali se Mezimoří vyvine v nějaký politický či vojenský svaz. Ale v mezimořském duchu – to neznamená, že bychom se o to neměli pokusit. Nedávný vznik Visegrádské bojové skupiny je prvním krokem tímto směrem. A je třeba ještě mnoha dalších. K tomu potřebují Mezimořané společnou věc, za kterou by se všichni mohli postavit navzdory svým rozdílům či dokonce při jejich využití. Pouze pak by se Mezimoří mohlo stát vlajkovou lodí svých vlastních hodnot a proměnit se v hráče globální důležitosti, který je schopen přijmout nejnáročnější úkoly – od geopolitického vedení po společný vesmírný program.
0 комментариев